|
Přesný důvod, proč se
obec jmenuje Babice, není znám. Možností je více a ve své publikaci
je předložil František Plichta. První varianta je, že v těch
místech, co nyní vesnice stojí, byl babykový les a odtud tedy jméno
Babic. Druhou možností je, že jméno Babice pochází od pohanské
bohyně Báby a dle všech známek jest naše vesnice jednou z
nejstarších v okolí. Poslední a nejpřijatelnější variantou se však
zdá být, že Babice byly pojmenovány podle osobního jména Baba - ves
lidí Babových. I touto možností se František Plichta zabýval a na
základě publikace F. Černého a R. Vášy Moravská jména místní zapsal
do pamětní knihy: "Za doby Říše velkomoravské, tj. za Mojmírovců,
žili svobodní Moravané v nevelkých dědinách vždy rodina pohromadě.
Tak v naší vesnici žili potomci Baby, jež sousedé jmenovali Babici,
což v pozdějších dobách bylo změněno na Babice.
Vilém z Babic
V listinných pramenech
najdeme Babice poprvé roku 1349 (Pabicz), kdy Vilém z Babic
(vladycký rod mající v erbu buvolí rohy a při každém měsíc s
buvolími rohy ven obrácený) postoupil křižovníkům s červenou hvězdou
v Praze půl Babic s polovinou patronátu kostela, půl Martinic, půl
Loukovic a díl na Vescích. Vilém se poté přestal psát z Babic a
začal se psát z Bolíkovic. Vilém z Bolíkovic (dříve psaný z Babic)
zapsal v roce 1358 své manželce Ofce 60 kop věna na Bolíkovicích,
poté v roce 1376 prodal poplužní dvůr, půl vsi a půl patronátu v
Babicích Vznatovi z Jakubova a na Sadku. Sadecké zboží Vznatovo bylo
silně zadluženo a přišlo do rukou brněnských a znojemských Židů. Ti
panství roku 1387 prodali Jaroslavovi ze Šternberka. Ten pak roku
1415 odprodal půl Babic a půl patronátního práva Jakoubkovi z
Oponěšic. V roce 1437 se zboží vrátilo zpět, kdy je koupil Vilém z
Bolíkovic (potomek Viléma z Babic). Ten pak získal v Babicích i jiné
zboží.
Ješek z Babic
Vilémův bratr Ješek z
Babic vložil roku 1350 své manželce Markétě tři a půl lánu v
Babicích a chalupu tamže, dva lány a dvě chalupy v Loukovicích, dvůr
v Martinicích a dvůr a dvě chalupy v Bezci. Poté v roce 1361 vložil
své manželce dvůr v Babicích. Martkéta (manželka Ješka z Babic) se
roku 1371 vzdala svého věna (tří hřiven úroku v Loukovicích a
Danškovského dvora v Martinicích) ve prospěch svého manžela Ješka z
Babic, což Ješek postoupil roku 1371 (tři hřivny úroku na
Loukovicích a 46 kop grošů na Danškovském dvoře v Martinicích)
manželce svého syna Jana Dorotě. Posléze Markéta z Babic vzala roku
1373 děti Viléma a Elišku na spolek na svoje zboží. Vilém (syn
Markéty a Ješka) v roce 1373 zapsal třicet hřiven úroku v Babicích a
jednu hřivnu v Bolíkovicích. Téhož roku prodal též tři lány v
Loukovicích Jindřichovi z Bítova.
Eliška, dcera po Ješkovi a Markétě, držela druhou polovinu Babic. V
roce 1406 je uváděna již jako vdova po Buzkovi. Právě v tomto roce
vzala Eliška do spolku na polovinu Babic s tvrzí a rybníky Jana z
Weitmile a jeho syny Zikmunda a Jana. Zikmund se pak psal po
Babicích.
Spory o majetek
Majetkové poměry v
Babicích se začaly značně komplikovat, a tak není divu, že došlo i
na soudy. V roce 1415 pohnala Eliška z Babic (dcera Elišky, vdovy po
Buzkovi) Jakoubka z Oponěšic, že drží její dědictví po otci v
Babicích. Ve stejném roce Jan z Weitmile pohnal Elišku z Babic, že
její matka mu dala věno na Babicích, které mu teď její dcera nechce
vydat.
O rok později (1416) prodala Eliška z Babic (dcera Elišky, vdovy po
Buzkovi) tvrz, alodní dvůr, tři lány, chalupu a půl kostelního
patronátu v Babicích Ondřeji Bílému z Jarohněvsi. Ten ihned zapsal
na tomto zboží své manželce Anně šedesát kop věna. V roce 1420 však
vlastnil zmiňované zboží již Milota z Heršpic, po kterém dědil
Erazim z Heršpic. Po jeho smrti v roce 1447 získal "Eliščino zboží"
Jindřich z Kladerub, který je okamžitě prodal Vilémovi z Bolíkovic.
Po Vilémovi dědil jeho syn Bohuš, který vedle Babic a Bolíkovic
vlastnil též lán, půllán a dva podsedky v Loukovicích a lán v
Cidlině. Všechno tohle prodal roku 1495 Hynkovi z Bačkovic.
Následovali jeho potomci Adam z Bačkovic a po něm Anna z Bačkovic s
manželem Vilémem Kunou z Kunštátu. Ti roku 1528 prodali Babice s
pustou tvrzí, člověka v Cidlině, šest lánů v Martinicích, Bolíkovice
s tvrzí a čtyři "člověky" v Loukovicích Vilému Valeckému z Mírova,
který toto zboží obratem prodal Bohuši Hrubčickému z Čechtína. Tento
rod držel Babice až do roku 1610, kdy se vdova po Adamovi Arnoštovi
Hrubčickém z Čechtína Zuzana z Malejova podruhé vdala za Zdeňka z
Roupova. Babice se tak staly součástí panství Lesonice. V
době, kdy se Babice staly součástí panství Lesonice, patřily
Hrubčickým z Čechtína. Od roku 1603 vládla Lesonickému panství
Zuzana Roupovská z Malejova.
Tragický byl pro celou vesnici rok 1614, kdy vesnice, kostel i fara
lehly popelem. Po požáru byl kostel znovu postaven.
První fáze třicetileté války byla pro Babice nejhorší dobou v jejich
historii. Obec byla zcela zničena. Nevíme sice, kdy přesně ves
zanikla, ale vezmeme-li v potaz, že v roce 1640 začala oprava kostela,
musely být Babice ve třicátých letech 17. století obnoveny. Proč k
obnovení došlo? Jednou z možností je, že Babice zachránil právě
kostel, protože centrum panství Lesonice nebylo farní vsí a obnova
kostela v Babicích přišla vrchnost levněji, než nový kostel v
Lesonicích.
Rok 1721 je rokem první zmínky o škole v Babicích. V tomto roce
zemřel učitel babické školy ve věku 79 let, lze tedy předpokládat,
že škola byla založena dříve.
Dalším přelomovým rokem v historii byl rok 1771, který byl
poznamenán velkou neúrodou, proto v lednu následujícího roku přišel
do vesnice hlad. V babické farnosti zemřelo během ledna jedenáct
dospělých a jedno dítě. Celý kraj zaplavili žebráci, se kterými
všude kráčela cholera. Jen za duben 1772 zemřelo v babické farnosti
třicet lidí. Po ústupu cholery v květnu ji ovšem do vesnice opět
přinesl neznámý žebrák. Následovalo dalších 22 obětí. Celkem za rok
1772 zemřelo v celé farnosti 150 lidí (normální stav 45).
Rok 1775 se do historie zapsal jako rok selského povstání. To se
nevyhnulo ani lesonickému panství. Dne 26. července došlo v
Lesonicích, kde se sešli sedláci z celého panství, k potyčce mezi
sedláky a vojskem. Několik sedláků bylo zraněno a na zemi zůstalo
ležet šest obětí.
Od 20. listopadu 1805 táhlo Bolíkovicemi a Babicemi francouzské
vojsko pod vedením maršála Bernadotta (pozdější švédský král).
Vojska mířila ke Slavkovu, kde se 2. prosince 1805 odehrála pověstná
bitva tří císařů. Po této bitvě zůstala francouzská vojska v kraji
až do ledna 1806. V roce 1805 byla na západním konci lesa Sýčka
postavena kaplička sv. Veroniky, která dle pověsti souvisela s
francouzským vojskem (viz. pověsti a příběhy). Původní dřevěná
kaplička byla v roce 1847 nahrazena zděnou stavbou.
Změny po roce 1848
Po zrušení roboty v
roce 1848 odešla z Babic i hodnost rychtářská. Posledním rychtářem
byl Jakub Prodělal z domu č. 21. V roce 1849 došlo v naší zemi k
významným politickým změnám, které se nevyhnuly ani Babicím. Babice
přestaly být součástí panství Lesonice a byly začleněny do
politického okresu Znojmo a soudního okresu Moravské Budějovice.
Bolíkovice byly až do roku 1849 součástí panství Sadek. Stejně jako
Babice se staly součástí politického okresu Znojmo. V roce 1850 se
staly součástí obce Babice i Bolíkovice, Lesonice a Cidlina.
Lesonice se osamostatnily v roce 1867, Cidlina v roce 1875 a
Bolíkovice v roce 1919. V roce 1896 přešly Babice pod nově zřízené
Okresní hejtmanství Moravské Budějovice. Bolíkovice se opět vrátily
pod Babice v roce 1960. V roce 1985 Babice ztratily samostatnost a
spadaly pod Lesonice. Od roku 1990 jsou Babice opět samostatné a
Bolíkovice jsou částí obce.
V roce 1857 do Babic přichází farář Josef Veselý, který se nejvíce
zasloužil o stavbu nového kostela, neboť původní kostel byl při jeho
příchodu do Babic ve velice špatném stavu. Bourání starého kostela
začalo na jaře roku 1863. Ve stejný rok byl kostel i postaven.
Kostel byl vysvěcen 25. března 1865.
V roce 1880 došlo k výměně starého hřbitova, který se nacházel okolo
kostela, s novým hřbitoven, který stojí na cestě do Šebkovic.
Na konci devatenáctého století (1895) přichází do Babic další
významný kněz, Josef Ševčík. Tento farář proslul na poli literárním
svými překlady ze staroněmčiny. Další významnou osobou, která se
zapsala do Babické historie, je Jakub Deml, spisovatel a básník. V
Babicích působil od 1. srpna 1904 jako kooperátor na místní faře.
Jakub Deml vydával v Babicích vlastním nákladem souborné grafické
dílo sochaře Františka Bílka. Tento známý sochař zhotovil i kříž
(originál je v současné době v kostele, na hřbitově je jeho kopie),
který byl umístěn na místní hřbitov.
Dvacáté století přichází
Roku 1926 si do Babic
našel cestu i nový vynález - rádio.
Naproti tomu na elektrickou energii musely Babice čekat relativně
dlouho. Dočkaly se jí teprve v roce 1933, kdy byla elektrifikována
celá obec.
Při volbách v roce 1946 zvítězili lidovci s 89 hlasy, sociální
demokraté získali 46 hlasů, komunisté 27 a národní socialisté 5
hlasů. V Bolíkovicích také zvítězil lidovci (40 hlasů), před
národními socialisty (16 hlasů). Sociální demokraté dostali 14 hlasů
a komunisti 7.
V roce 1950 do Babic přichází P. Václav Drbola.
Nejčernějším dnem v celé historii Babic se stal 2. červenec roku
1951, kdy byli v babické škole zastřeleni 3 funkcionáři místního
národního výboru. O tomto případu píšeme v samostaném článku, neboť
se jedná o událost, která si zaslouží větší pozornost.
Rok po tragédii ve škole bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo
v Babicích. Společné hospodaření začalo v roce 1953. V roce 1960
bylo JZD Babice sloučeno s JZD Bolíkovice a přejmenováno na JZD Nová
cesta se sídlem v Babicích. V roce 1972 se JZD Nová cesta Babice
sloučilo s JZD Lesonice a o šest let později s JZD Nový život se
sídlem v Jakubově. Poté se sídlo opět vrátilo do Lesonic.
V roce 1974 byla v Babicích zahájena stavba kulturního domu. Ten byl
dokončen v roce 1976 a dostal název Kulturní dům Tomáše Kuchtíka.
Kulturní dům se stavěl brigádnicky.
Další investiční akcí, která se stavěla opět brigádnicky byla
výstavba kanalizace a čistírny odpadních vod. Práce probíhaly od
roku 1986 do roku 1988.
V roce 1998 začala velká oprava babického kostela, který dostal
novou tvář.
Obec Bolíkovice
se nachází 10 km severozápadně od Moravských Budějovic. Prochází
jimi silnice z Babic do Čáslavic. Nadmořská výška 488 m. Název
znamená ves lidí Bolíkových. Názvy obce v historických pramenech:
1358 Bolicovicz, 1373 Bolicowicz, 1585 Bulikowicz,
1720 Pulikowitz, 1872 Bulikowitz.
První zmínka o této obci pochází z roku 1358, kdy Vilém z Bolíkovic
zapsal své ženě Ofce 80 kop věna v Bolíkovicích. V roce 1373 je
držel, jak již bylo zmíněno, Vilém z Bolíkovic. V roce 1382 získal
ves Hanzlín z Bolíkovic, který ji koupil od Evy z Jackova. V roce
1528 zapsali Vilém z Kunštátu a jeho manželka Anna z Bačkovic
Bolíkovice s tvrzí spolu s dalším zbožím Bohuši Hrubčickému z
Čechtína. I v Bolíkovicích byla tvrz, která je ještě připomínána v
16. století. Na konci 16. století se více či méně společná cesta
Babic a Bolíkovic rozdvojila. Koncem 16. století Bolíkovice připadly
k panství Budkov. V roce 1585 pak k panství Sadek (od Václava
Hrubčického z Čechtína koupil ves Jindřich z Valdštejna).
Valdštejnové o Sadek přišli konfiskací po bělohorské bitvě. Panství
koupil v roce 1622 Tomáš Cerboni, v roce 1678 Bohumír z Walldorfu. V
roce 1848 k hradu Sadek patřily tyto obce: Bolíkovice, Čáslavice,
Čechočovice, Kojetice, Valdorf (Lesná), Loukovice, Mastník,
Rokytnice, Římov, Sadek, Stařeč, Štěměchy a Vísky.
Na konci feudálního období v roce 1843 žilo v obci 132
obyvatel, z toho 54 mužů a 78 žen ve 20 domech. Domy ve vsi byly
nízké s malými okny, stavěné z kamene nebo nepálených cihel, kryté
na střeše slaměnými došky. Stavby vrchnostenského dvora byly starší
kamenné, kryté slámou. Byl zde dále jeden obecní domek a jeden
moučný mlýn. V letech 1949 až 1960 patřily do správního okresu
Moravské Budějovice. Hospodářská půda v roce 1900 měla výměru 513
ha, z toho lesy 316, pole 155, louky 24, pastviny 15 a zahrady 3 ha.
Z živností se v roce 1924 uvádí jen jeden hostinec. Obec byla
elektrifikována v roce 1938.
Spolkovou činnost zastupoval pouze spolek Domovina (1924). V
současné době zde aktivně působí hasičský sbor. I po skončení druhé
světové války zůstalo hlavním zaměstnáním zdejších obyvatel
zemědělství. JZD v Bolíkovicích bylo založeno v roce 1958 a v roce
1960 se sloučilo v Babicích. Z památek je zde socha sv. Vendelína z
poloviny 18 století. Na návsi stojí zvonička vysoká necelých osm
metrů. Jde o dřevěnou zvoničku s plechovou stříškou nad níž je
umístěn plechový křížek. Na zvonu je reliéf ukřižovaného Krista. U
cesty do Babic je dřevěný kříž.
MARTINICE
Dnes již vesnice
Martinice neexistuje. Zbyl po ní jen název trati zhruba jeden
kilometr jižně od Babic. Ves je poprvé připomínána v roce 1349. V
letech 1360 - 1461 je zde uváděna tvrz, roku 1481 dvůr. Jako ves je
v pramenech uváděna ještě v letech 1511 a 1528. O rok později jsou
Martinice v zemských deskách uváděna již jako pusté a podle zápisu z
roku 1672 bylo místo, kde ves stávala, zcela zarostlé lesem.
Martinice tvořil asi panský dvůr a devět usedlostí. Babičtí k tomuto
počtu došli podle zbytků devíti hrází na martinických lukách. Každý
usedlík v Martinicích měl totiž údajně vlatní rybník. |
