V roce 1805 byla na západním konci lesa Syčka postavena kaplička Sv. Veroniky.

Když Francouzi táhli do Slavkova po svém vítězném boji, kde porazili spojená vojska tří císařů, rakouského, pruského a ruského, tak na zpáteční cestě přišli v sobotu do Babic, a že druhý den byla neděle, mělo vojsko klid. Hned od časného rána přicházeli vojáci do vesnice, kde se ubytovali pod stany na Prátovém kopci, kde byly stromy obrovské velikosti, takže se museli dva i tři muži rozpřáhnout, aby ty velikány objali. K večeru téhož dne viděli lidé přijíždět tři jezdce na koních vedle sebe, a ten prostřední měl páskou oči zavázané, neboť v té bitvě u Slavkova přišel o zrak. Dle označení na kabátě byl to vyšší důstojník a ti vedle jedoucí byli jeho sluhové. Poněvadž už neměli místa ve vesnici, odebrali se i oni pod stany na kopec.
Ráno nastal ruch mezi vojskem, to si nosili vojáci vodu na umývání z pramene pod kopcem, kde malý potůček vyvěral. Též i sluha svému pánu donesl vodu na umývání, a když pán si oči promýval, začal matně pozorovat kolem sebe vojáky. Hned řekl sluhovi: “Dones mně ještě jednou té vody. Když si podruhé oči omyl, nabyl zraku takového, jak když šel do války. I rozhlédnul se po krásné krajině, která byla ozářena ranním slunkem. Na sever viděl obec Čáslavice, o něco blíže Bolíkovice, stranou níže Loukovice a za nimi na pahorku zámek Sádek. Když si tak prohlížel tu krásnou krajinu, zazněl zvon, zvoucí lid na ranní mši svatou. “Pojďme do kostela”, řekl onen důstojník, “abych poděkoval Pánu Bohu za navrácení zraku svého”!

Tehdy  ještě byl v Babicích kostel malý, proto nestačil všechny pojmouti. Babičtí dali přednost vojákům a sami zůstali kolem kostela na hřbitově. Uzdravený důstojník zaujal místo u pilíře, na kterém byl zavěšen obraz Křížové cesty s Veronikou, podávající Pánu Ježíši roušku, by se utřel. Ten obraz upoutal důstojníka tak, že se musel neustále na něj dívati. Byl akademickým malířem, vžíval se přímo do obrazu, pociťoval soucit se slabou dívkou Veronikou, která se musela protlačit zástupem zlých žoldnéřů. Podala roušku Pánu Ježíši, nedbala žádných překážek a posměchu katanů. Pán Ježíš se utřel a na vrácené roušce se objevil obraz jeho tváře.
Jako Veronika měla nesmírnou radost z vrácené roušky, stejnou radost pociťoval důstojník ze svého uzdravení. Než byl konec bohoslužbám, učinil předsevzetí, že namaluje obraz svaté Veroniky a umístí ho na místě svého uzdravení.
Jen potřeboval k tomu svolení vrchního velitelství, jež bylo v Moravských Budějovicích. Po službách Božích a po malém občerstvení sedl důstojník na koně, větší skupina vojáků s ním a jeli za Napoleonem do Moravských Budějovic, aby dovolil důstojníkovi nakrátko zůstat v Babicích a namalovat ten obraz svaté Veroniky. Napoleon projevil radost nad zázračným uzdravením svého důstojníka a povolil mu zůstal tam tak dlouho, jak bude třeba. Přidělil mu služebnictvo a zařídil stravování.
Důstojník se vrátil do Babic, dal se do práce. Jak se o tom Babičtí dověděli, hned se dohodli, že postaví dřevěnou kapličku, do níž se obraz svaté Veroniky umístí. Do příští neděle byl obraz namalován a kaplička postavena. Zpráva o uzdravení důstojníka a o postavení kapličky se roznesla po celém okolí a tak za velké účasti lidu z Babic a okolí babický farář P. Schnirek obraz svaté Veroniky posvětil.
Důstojník se svými vojáky se vřele rozloučil s občany Babickými i s kapličkou svaté Veroniky a odjel za svou armádou.Uzdravení napoleonského důstojníka však nebylo jediné. Díky vodě od sv. Veroniky vyléčil svoji oční chorobu i hudební skladatel Otto Albert Tichý, rodák z nedalekého Martínkova, ředitel kůru u sv. Víta v Praze, zeť známého francouzského katolického spisovatele Leona Bloy. Dále pak děvčátko zednického mistra Suchánka z Lesonic, které trpělo oční chorobou, paní Juránková z Krasonic trpící velkou bolestí hlavy (dvakrát byla i v Lurdech).

V roce 1847 přestala sloužit původní dřevěná kaplička sv. Veroniky a byla nahrazena zděnou stavbou. Do kapličky pod obraz sv. Veroniky byl umístněn podstavec.