Jakub DEML

KRONIKA MĚSTEČKA TASOVA (úryvek str. 3, 4, 5, 6, 7)

Jakub Deml kněz a spisovatel narozený v Tasově dne 20.8.1878, začíná psáti tuto knihu ,zvolen byv k tomu obecním zastupitelstvem tasovským dle zákona ze dne 30. ledna 1920,č. 80 Sb. z. a n. a dle nařízení vlády republiky československé ze dne 9. června 1921, č. 211 Sb. z. a n. Přijal jsem na čas tuto povinnost z lásky ke svým rodákům a proto tím více lituji, že se této knize nemohu věnovati tak, jak je toho potřeba a jak bych si přál. Vystudoval jsem na českém vyšším gymnasiu v Třebíči, kdež jsem v roce 1898 i maturoval. Ze všech profesorů nejvíce jsem si oblíbil Josefa Uličného a ještě dnes s obzvláštní úctou a láskou na něj vzpomínám. On miloval svou vědu přírodní a neučil nás jako mnoho jiných proto, aby nás týral zkouškami, nebo aby nám mohl dáti tu známku, nýbrž jedině proto, aby nás něčemu naučil a abychom si přírodu zamilovali a v ní šlépějím a zákonům božím se kořili. Slovem, učil nás tak, abychom vymoženosti přírodních věd si osvojujíce, stále pamatovali, že není příčiny, abychom nabytými vědomostmi zespupněli, nýbrž naopak s pokrokem vědy a studia že se ocitáme na prahu nových a nových tajemství. Tento profesor ačkoli nemluvil o Bohu, řekl nám o něm více, než nervózní a stále mrzutý a rozzlobený katecheta. Profesor Uličný nás ke zkouškám nevyvolával, nýbrž přihlašovali jsme se k nim dobrovolně. On chtěl, abychom si navykali býti čestnými muži, kteří jsou hodni, aby byli přáteli svého učitele. On chtěl, aby učitel a jeho žáci cítili se jako jednou rodinou a každý z této rodiny měl pochopiti, že společným cílem všech jest, poznávati pravdu, milovati krásu země a tvorstva dle toho ušlechtile žíti. To byl učitel, kterému nikdy nepřestanu býti vděčným a je-li v mé práci literární něco dobrého, profesor Josef Uličný jistě k tomu položil základ.

Bohosloví vystudoval jsem v Brně a biskup František Sal. Bauer vysvětil mne na kněze. Hned na to jsem kaplanoval v Kučerově u Vyškova a zůstal jsem tam dvě léta, tedy až do 1. 8. 1904. Potom jsem kaplanoval 20 měsíců v Babicích u Mor. Budějovic, kdež byl tehdy farářem převzácný kněz, P. Josef Ševčík, miláček lidu a zajisté i boží. Nebýti tohoto kněze, neměli by dnes farníci babičtí vzácných uměleckých děl, od sochaře Františka Bílka: Velikého krucifixu na hřbitově a dvou korouhví a lamp v kostele. Před oním krucifixem odpočívá již na dvanáctý rok P. Josef Ševčík, farář, nad něhož jsem v životě svém nepoznal ušlechtilejšího a šlechetnějšího. Od té chvíle, co jsme se spolu uviděli, až do své předčasné, biskupem Huynem zaviněné smrti, byl mně více než rodný bratr. Pastýřský a svědky zaručený výrok Huynův o faráři Jos. Ševčíkovi: „Ten si počká na kaplana!“ Když tedy P. Jos. Ševčík přepracováním zemřel, o faru babickou ucházel se farář martínkovský, P. Jindřich Svoboda. Odevzdávaje mu babickou faru, nebo jak říkáme, při investituře, uložil biskup Huyn faráři Svobodovi podmínkou, že na hřbitově v Babicích odstraní ten Bílkův kříž. To mi řekla osoba vážná a důvěryhodná, které se s tím svěřil farář Svoboda, jen mne prosila, abych

s tím nešel na veřejnost, že by z toho bylo veliké pohoršení. Já tedy mlčel, až potom najednou četl jsem v několika novinách, že Bílkův kříž nad hrobem faráře Jos. Ševčíka poručil Huyn odstranit, nazvav jej husitským. Ihned jsem psal do farnosti babické známým, co jest na tom pravdy a ti mně odpověděli, že farář Svoboda skutečně se pokusil onen hlavní kříž ze hřbitova babického odstranit, nejprve opatrnickým lichocením a pod různými záminkami a když se nepodařilo, prohlášením kostelnímu výboru, že pan biskup tak poroučí. A tu rozhorleně odpověděl jeden z členů kostelního výboru, že vystoupnou z církve, kdyby se farář opovážil s tím křížem hnout. Farář podal zprávu biskupovi a přišla odpověď, ať se kříž nechá křížem, když se nemůže odstranit bez pohoršení. Ostatně pohoršení veliké dal biskup sám a to tím, že do Babic přišel biřmovat v průvodu četníků a při modlitbách na hřbitově onen hlavní církevně posvěcený Bílkův kříž okázale ignoroval, obrátiv se k němu zády. Tak se mstil německý biskup českému knězi ještě po smrti a českému umělci za živa.

JAKUB DEML

MÉ SVĚDECTVÍ O OTOKARU BŘEZINOVI (úryvek str. 89,90,91,92)

Pan auditor Josef Ševčík, farář v Babicích u Mor. Budějovic, můj přítel, zemřel 20, října 1911, v pátek o půl dvanácté před polednem. Pohřeb jeho byl v neděli dvacátou po svatém Duchu. Za rakví, dosti vzadu, šel jsem z kostela na hřbitov s Otokarem Březinou. Docela cizí lidé zmocnili se mrtvoly P. Josefa Ševčíka. Malíř Knorr nebál se smrti: Namaloval mi akvarelem P. Josefa Ševčíka ležícího v rakvi a přespal noc v tom malém pokojíku mezi sálem a modrým pokojem, téměř u samé mrtvoly, která byla vystavena v sále a onen malý pokojík oddělen byl od sálu a od pokoje modrého jen skleněnými dveřmi.

Já a Otokar Březina byli jsme v pohřebním průvodu jen jako páté kolo u vozu a cestou z kostela na hřbitov všiml si Otokar Březina panstva, t.j. oněch pánů a dam , kteří byli v Lesonicích ve službách prince Lowensteina a po pohřbu upozornil mne Otokar Březina na paní ředitelovou, ptal se mne, kdo je ta paní, řekl jsem, že je to manželka ředitele Lowensteinova lesonického velkostatku. Vystupování a sebevědomí této dámy, Němky (v kraji ryze českém!) Otokara Březinu zřejmě pobuřovalo a řekl mi, že „žádná naše žena takového vystupování a sebevědomí by nebyla schopna“. Ta paní ředitelová měla všechny vlastnosti Židovky, kromě toho byla nad celý pohřební průvod o celou hlavu vyšší, proto si jí Otokar Březina všiml. My s Otokarem Březinou jsme byli jeden svět a ten pohřební průvod byl druhý svět. Tady všechno vedlo panstvo a my dva jsme byli s lidem, vzadu mezi lidem, a nikdo nás nepohřešoval.

Pokud si pamatuji, v Babicích byl Otokar Březina před tímto pohřbem dvakrát. Ponejprv tehdy, když tam byl i František Bílek, dnes je tomu 24 let. A František Bílek přijel, poněvadž měl v Babicích práci. Stalo se to takto: Sotva jsem byl v Babicích ustanoven kaplanem, řekl mi pan auditor Ševčík, že jistý lesonický řezník před svou smrtí odkázal větší obnos peněz (tuším 2000 K) na ten účel, aby se na hřbitově babickém postavil hlavní kříž a do babického kostela aby se koupily dvě korouhve a dvě přenosné lampy na žerdích. Mimo to nad hrobem dárcovým měla se postaviti kaplička. Lesonice náležely k farnosti babické. Řekl jsem panu auditorovi (tak jsme říkali babickému faráři P. Josefu Ševčíkovi já a moji přátelé), že by to vše mohl udělat sochař Bílek a že se ho zeptám, jestli by to udělal. Přítel Bílek ovšem ihned byl ochoten k té práci, ale peněžitý odkaz onoho šlechetného řezníka na to nestačil, i řekl jsem panu auditorovi, že na ten účel vykonám po farnosti sbírku. Pan auditor ihned byl pro to, i ohlásili jsme sbírku z kazatelny a já potom chodil po celé farnosti dům od domu a sbíral peníze. Farnost nebyla nikterak bohatá, ale lidé přijímali mne vlídně a dávali peníze, jak kdo mohl a v neděli ohlašoval jsem z kazatelny, co kdo dal. Takto jsem obešel všechny domy a chalupy v Babicích, v Lesonicích, v Cidlině, v Loukovicích, v Bolikovicích, na Horkách a v Šebkovicích. Všady mne přijali vlídně, všady mně něco dali, jenom v Šebkovicích v jednom stavení byl jsem uvítán a přijat nepřátelsky, já nevěděl, že jsem na výměnku a také jsem vůbec nevěděl, kdo to je, ale obyvatel toho výměnku, člověk starý, přijal mne nevlídně, rozčílil se a hrubě řekl, že mně nic nedá. Ani nevím, kdy tento stařec umřel, ale že i po své smrti byl živ a pracoval, patrno je z toho, že o osm let později, po smrti pana auditora Ševčíka, kdy jsem byl v nemilosti, nýbrž neměl ani kde bydlet, syn toho starce, potkav mne „náhodou“, t.j. z vůle a prozřetelnosti Boží v Třebíči, tak srdečně a tak naléhavě nabídl mně ve svém domě byt, že jsem se k němu z Třebíče odstěhoval a bydlel jsem právě v té světničce, kde otec jeho, jediný z celé farnosti, tak nevlídně mne přijal. A neměl jsem tu v Šebkovicích u Jana Pánka, rolníka, jen byt, nýbrž i všechno ostatní zadarmo. Obědy brával jsem si z hospody pana Prodělala, ale Pánkovi dávali mně snídani a večeři, otop, prádlo a všecku posluhu a lásku, jak se o tom kratince zmiňuji v „Rosničce“ a v „Životě svaté Dympny“. A Pánkovi nebyli výjimkou. Staraly se o mne celé Šebkovice, lidé mi dávali nejen na mši svatou, nýbrž potraviny, vejce, …

JAKUB DEML

Máslo, ovoce apod., že jsem nestačil to sníst a dávat ještě chudším než jsem byl sám. Paní Pánková svou hubeností a svým srdcem připomínala mi velice mou vlastní matku a její muž i děti mne milovali. Večer jsem přicházel do kuchyně a nejen na večeři, nýbrž také abychom si s panem Pánkem vykouřili dýmku míru. Cítil jsem se v Šebkovicích tak šťastným, poněvadž mne všichni milovali a také proto, že jsem tam byl tak ztracen a celému světu skryt. Kromě toho měl jsem jen hodinku do Jaroměřic a týdně aspoň jednou mluvil jsem s Otokarem Březinou, který mne vždycky na polovic cesty vyprovázel, ba někdy mi chodíval i naproti.

(úryvek str. 103)

Není nikterak vyloučeno, že Otokar Březina byl v Babicích na faře vícekrát, však já si pamatuji příhody tři:

Ponejprv, na vlastní přání (neboť pan auditor chtěl poslat naproti kočár) přišel z Jaroměřic pěšky, ale ne sám, vyprovázel ho František Bílek a pan auditor, podle všeho byli jsme domluveni a přišli jsme mu do půl cesty naproti. Já se stále od společnosti trhal, ne nepodoben psu, který ustavičně předbíhá své panstvo. Byl jsem netrpěliv a už jsem se nemohl dočkat, aby pan Březina byl v Babicích pod naší střechou. Jako dítě jsem se tajně bál, že by se mohlo něco stát a že by tam taková vzácná návštěva snad ani nedošla. Obloha byla jasná, bylo tak krásně a šli jsme pěšky, takže se vlastně nemohlo nic stát, ale já tajně podezříval i Smrt a čas mně byl nesnesitelně pomalý. Když si na to dnes vzpomínám, vidím, jak jsem byl bláhový a dosti jasně rozumím onomu biblickému příběhu o Martě a Marii: „Marto, Marto, příliš pečlivá jsi…“ Otokar Březina všiml si této mé netrpělivosti, té mé roztěkanosti a v onom lese mezi Šebkovicemi a Babicemi mně řekl: „Nechvátejte! Proč chvátáte? Dívejte se kolem sebe: to, co vidíme tuto chvíli už nikdy viděti nebudeme“!

(úryvek str. 102)

Do Babic na faru jezdíval na prázdniny Otto Gitel, c. k. sekční rada u nejvyššího účetního dvora a bydlel ve Vídni v III. Okrese v Traungasse č. 1. Nevěděl bych ani tohoto titulu, ani této adresy, ale po smrti pana auditora Ševčíka jsem u tohoto pána ve Vídni měl co dělat. Pan Otto Gittel byl nejen sekčním radou, byl i Němec, pan auditor Ševčík studoval s ním, jsa tehdy ještě klukem, ve znojemské hlavní škole, ale to stačilo, aby pan Otto Gittel i s celou rodinou jezdil do Babic na letní byt a aby pan auditor Ševčík jej miloval… Sedíme u oběda, náš hostitel, pan auditor Ševčík, dále pan sekční rada Otto Gittel, dále Otokar Březina a já. Neteř pana auditora, slečna Anna, nosila na stůl pečené koroptve, plzeňské jen teklo, vína také bylo dosti, hubený pan sekční rada Otto Gittel byl v růžové náladě, odběhl do kuchyně, přinášel „chod“, napodoboval hotelierového sklepníka, přes levý loket visel mu bílý ubrousek, pan sekční rada uctivě a přehnaně se hrbil, šoupal nohama, nuceně se usmíval a nabízel panu auditorovi, potom Otokaru Březinovi, potom mně a my všichni měli jsme se usmívat, ba dokonce se smát, neboť to vše měl být žert a vtip! Věru, nebetyčný vtip, jestliže pan sekční rada, císařsko-královský sekční rada „beim obersten Rechnungshof“ tolik se sníží, že dělá restauračního sklepníka! Bál jsem se podívat na Otokara Březinu, on žádného nezarmoutil, dělal, že toho nevidí, pan auditor i já nutili jsme se do smíchu, ale pan sekční rada konečně si sedl, načal sou koroptvičku, dal se do brusinek, napil se plzeňského a aby učinil zadost i všemu ostatnímu, poněvadž každý důkladný Němec, jako Athéňané ctí i Boha Neznámého , otázal se Otokara Březiny velmi samozřejmě (selbstverstandlicht), t.j. tak, že to jinak býti ani nemůže:“To ovšem píšete verše, jen když přijde inspirace?“ Při tom i tělem obrátil se na Otokara Březinu. A tu jsme byli překvapeni: Otokar Březina hrdě se vztyčil a řekl: „Někdy se.

JAKUB DEML

také nesmí čekat, až inspirace sama přijde, někdy se musí pracovat i bez ní a donutit ji!“ Tak asi to řekl a v té chvíli byl jako dobyvatel a tak přísný, až mne to zamrazilo. Nemýlím-li se, pan rada položil svou otázku německy a pan Březina odpověděl česky. Bylo na něm patrno, že byl velmi nerad přepaden ve své skrytosti. Však pan rada už se potom neptal na nic. Bylo to velmi trapné.

A když byl Otokar Březina v Babicích po třetí, bylo to docela důvěrné. Seděli jsme dlouho u večeře a před půlnocí vedl pan auditor svého hosta do modrého pokoje, což byl pokoj mezi kanceláří, kde spával pan auditor a mezi sálem. Pan auditor rozžal svíci a vedl pana Březinu do modrého pokoje. A pan auditor Josef Ševčík, člověk prostý jako dítě, stál s Otokarem Březinou ve dveřích toho modrého pokoje v přátelském hovoru tak dlouho, až jim dohořela svíce. Byly asi dvě po půlnoci. Dnes by nám oba mohli říci, co si tehdy povídali a teprve dnes bychom tomu rozuměli. Nejnesnadnější ze všeho bylo, s Otokarem Březinou se rozejít. V té příčině neznal času. Antonín Josef Trčka a mnozí jiní by o tom mohli říci více.

(úryvek str. 108,109)

Ten pan rada Otto Gittel u Nejvyššího účetního dvora byl beze vší pochyby člověk velice řádný, neboť byl hubený jak šindel a když napodoboval toho číšníka, dav si bílý ubrousek přes levý loket, byl jak lilie před padesáti lety zlomená a jeho úsměv volal po pomstě. Otokar Březina, vida toto zlomení a tento úsměv člověka hubeného, nepohnul ani brvou, neřekl ani slova a vůbec se neusmál. A tehdy jsem se obdivoval Otokaru Březinovi. Pan sekční rada Otto Gittel, spolužák pana auditora Josefa Ševčíka ze znojemské hlavní školy, od kteréžto doby uplynulo čtyřicet let, ale účetní rada musí umět počítat, byl po celé prázdniny hostem pana auditora P. Josefa Ševčíka, někdy i s celou rodinou a hospodyni pana auditora Ševčíka, slečně Anně, odměnil se za ty husy, koroptve, kuřata, bažanty a kachny šátkem na hlavu. Ale slečna Anna byla neteří pana auditora P. Josefa Ševčíka a dobře učinila, že za rok po smrti svého strýce faráře umřela.

Pan auditor Josef Ševčík, farář v Babicích, měl dva psy, jeden se jmenoval Psica (pan auditor Josef Ševčík byl jednoročním dobrovolníkem a sloužil v Bosně zrovna v roce 1878) a ten druhý Ostuda. My jsme mu říkali po horácku Vostuda, byl to ixkrát zkřížený hedvábný pudl, šňůrpudl. Psica pošla spíš a když Vostuda po smrti svého pána, jako člověk bez místa, toulal se v lesích, zastřelili jej, což jest docela v pořádku, neboť ať se to okrašluje jakkoliv, je to cizoložství.

28. listopadu 1911 byl jsem při farní inventuře v Babicích. Pan Michora, švakr pana auditora Ševčíka, přijel pro mne se svým zetěm, panem Chromým. Pan Chromý byl v Cidlině, odkud pochází i manželka Josefa Floriana.

29. 11. 1911 byl jsem na pouti v Přibyslavicích. Josef Florian, Antonín Ludvík Stříž a Otto Tichý jeli z Okříšek k Brnu.

2. prosince 1911 dostal jsem intervencí říš. poslance dr. Bohumíra Šmerala „podporu z náboženského fondu, výnosem c. k. místodržitelství ze dne 22. 11. 1911, č. 82273“ celkem.

910 K a po odčítání kolkovného podle stupnice II o 5 K méně.

JAKUB DEML

PROČ BYCHOM SE NETĚŠILI (úryvek str. 121, 122)

Sigismunde Bouško, (básník) Vy to dosud nevíte, že u Nejvyšších Představitelů Církve římskokatolické český básník a umělec je hierarchicky nedozírně hluboko pod biskupským lokajem? Či už jste zapomněl, že jste skautíkovi přede mnou Vy sám kdysi o jedné Eminenci zajisté v přenáhlenosti řekl, že je vůl? A vidíte Sigismunde Bouško, já z téhož důvodu a z téže věru velmi spravedlivé přenáhlenosti při abrahamovinách Františka Bílka do těch Volných Směrů napsal, že Bílek nebude dlouho katolíkem – dnes žádný z nás! Já to nenapsal do Zvonu, nýbrž do Volných Směrů, měl jsem tedy právo na trochu té volnosti, zvláště když reprezentant katolictví u nás Dr. Pavel hrabě Huyn svěcený velký Bílkův kříž veřejně potupil, ostentativně a k pohoršení farníků se mu vyhnuv a nazvav jej husitským (tehdy byl František Bílek ještě římským katolíkem!) – Sigismunde Bouško, i kdybyste nevěděl, že krev není syrovátka a že drzost omezeného šlechtice na stolci apoštolském zasluhuje tuplovaně pár facek – odpusťte, já tento svůj hřích omluvil v knize Audiatur et altera pars, tam jsem z něho vyznal bez lokaje a bez jakýchkoli zadních úmyslů, já sám také z Církve nevystoupil, ačkoli se semnou jak ze strany brněnské konsistoře, tak ze strany tasovského faráře Ondřeje Nováka (teď našeho děkana) zacházelo tak nedůstojně, že Vám by se něco takového stát nemohlo a několik úctyhodných jinak kněží zašlo tak daleko, že mne chválili za to, že jsem se z Církve nedal vyštvat.

V rodišti kukátkáře Václava Kosmáka Martínkově, potřebovali nový hlavní oltář, já tam byl administrátorem a přičinil jsem se o to, aby ta práce byla zadána sochaři Františku Bílkovi. Sochař Bílek nakreslil návrh: Oltář, týž jaký je dnes od Bílka v Praze u Sv. Víta v katedrále, jenže v pozadí oltáře místo toho Ukřižovaného velký reliéf Panny Marie v lilijích, to všecko z bronzu a za cenu směšně nízkou. Brněnská konzistoř návrh Bílkův a limine zamítla, při čemž jeden konzistorní prelát povýšenec zpupně prohodil, že „by to strašilo děti“ Hned na to dali tam udělat „renesanční“ dřevěný oltář od místního stolaře, ten byl „slohově čistý“ a hlavně do soudného dne (je-li Bůh spravedlivý) bude strašit už jen dnes vidoucího nebožtíka, preláta Pospíšila.

(úryvek str. 9)

JOSEFU VAŠICOVI

Vám příteli, věnuji tuto knihu, Vám a skrze Vás všem, které milujete Vy a kteří milují Vás. Mám je jmenovat? Vždyť jich všech ani neznám, ani nemohu znát. “Potkání bratří i nejmenších vidíme slavné v úsměvu tvém (ó Bóže!) jako potkání knížat s nesčetným neviditelným doprovodem“ (Otokar Březina). Platí-li toto slovo básníkovo už o těch nejmenších, oč více platí o těch větších a největších? Kdyby se ti nejmenší dali dělit ještě na menší, a tito menší ještě na menší nemohu pochybovat o tom, že byste vroucně prosil Boha, aby ten Váš neviditelný doprovod nebyl žádný.

Ale skrývejte se, jak chcete, vidíme s Vámi pana Armanda Van den Endena a jeho choť paní Anežku, na cestě do Babic k hrobu „pana auditora“ Josefa Ševčíka a do Telče k hrobu P Josefa Poláka, viděli jsme s Vámi Prof. Dr. Závišku, brzo na to i v Kroměříži a před tím – ale nechme výpočtů, bylo by toho mnoho a nač světu prozrazovat všecky spiklence, podle slova téhož Otokara Březiny: „za zrádce země prohlásili nás tajně-„? . .

JAKUB DEML

(úryvek str. 96, 97)

Našemu lidu Bůh byl vůdcem, Bůh byl nadevšecko! Když zvonilo klekání, utichl smích, přestala řeč, každý smekl a modlil se. Když zvonilo klekání, také v hospodě každý vyndal dýmku z úst, smekl čepici, vstal a modlil se. Celá hospoda vstala, obnažila hlavu, zmlkla a potichu kořila se Panně, která dostala Andělské poselství.

A do práce šlo se časně, obzvláště ve žních, rosa ještě blikala duhovými barvami, charpa i jitrocel voněl, skřivánek bral lidem z duše modlitbu chvály a rozhazoval ji po klasech a po mezách a jako svatý kořínek zasazoval ji svým jiskřivým hlasem do bílých prsů dívek a matek – a když náhle ze stříbrné dálky zazněl z malé věže nad hlavním oltářem zvoneček sanktusový, všichni věděli, že je Pozdvihování a upřímně klekli a sklonili hlavy a bili se v prsa, děkujíce Bohu Otci za stvoření tolikeré krásy a Bohu Synu za Jeho krev tak ochotně prolitou na odpuštění hříchů a Duchu Svatému za veliké dary, které do duší klade tajně, tak jako nebeský pták snáší se do hnízda našich duší a přináší tam v zobáčku ratolest olivovou a do srdcí našich oheň a světlo ze zlatých olejů Božích milostí, z květinových kalichů ráje, kde slunce nezapadá a kde není kvílení, ani pláče, ani bídy, ani starostí, neboť tento čas přestal.

Všeho do času, Bůh na věky. Amen. Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Sláva Bohu a nikomu jinému! Amen. Staň se!

Když při nešporách na Petra Pavla, nebo cestou od čtvrtého oltáříčku o Božím Těle zazněl ambrosiánský hymnus „Bože, chválíme Tebe“, to věru nezpívalo jen těch tisíc vesničanů, to burácel krajinou a chrámem chvalozpěv dvaceti pokolení, pospolu živí i mrtví: „Když se vše v světě mění, Ty Sám jsi bez proměny!“

A co scete? Meslite, že na venkově só lidi hlópi? V Babicích o Moravskéch Budějovic bel kostelník Musil, ten mě voblikal k voltářo a ten Musil bel veučené zámečník a dež bel v učení, odělal vám orloj, za které dostal zlató medajlo v Paříži. Řeklo be se, že za téch časů bela Paříž ešče hlópá, ale co vám řekno: Přejel do Babic sochař František Bílek z Prahe a viděl te tepany veliky kříže a všelijaky sporáke a mříže, co dělal ten kostelník Musil a povídá: Pane Musil, já Vám pošlu nějaké nákresy a vy mně podle nich z kovu něco vytepáte! A dež ničky přidete do Prahe k sochařovi Bílkovi, všimnite se téch klik a vozdob, téch železnéch hálinek, bróčků a klasů a te nevetepal žádné jiné než náš člověk z Babic! A mistr Bílek mně řekl, že ten náš venkovan to odělál ešče lepši než te drahy firme pražsky.

JAKUB DEML

KRONIKA MĚSTEČKA TASOVA (úryvek str. 105)

Kostelník Musil, který měl v Babicích u Moravských Budějovic zámečnickou dílnu a zaměstnával několik tovaryšů, byl tak dokonalým řemeslníkem ve svém oboru, že v Paříži na výstavě dostal zlatou medajli. Na můj popud vytepal dle nákresu ptáčky a brouky pro pražskou vilu sochaře Fr. Bílka, který mně řekl, že žádný pražský zámečník tak krásně té práce neudělal! Takoví byli naši staří řemeslníci!

JAKUB DEML

Domů (úryvek str. 36)

Jsa v Babicích, chodívám sice navečer do lesa, ale tu vidím jen jehličnatý les a západy slunce nad chlumy a oblaka a krajinu v dálce. Krajiny, ve které jsem, jako bych neviděl, takže jest moje zklamání vysvětlitelno (vždy vidím krajinu v dálce a vidím ji tak, jak bych ji rád viděl). Úplně jsem zapomněl, že jest teprve začátek září, ale studené dni a nebe postřené stříbřitými oblaky a pršky i noci studené, jak nyní tady jsou, to vše přivodilo můj klam, že listí asi už žloutne a padá a já velice mám rád kytice jeřabin, červený korál na azurové míse oblohy a na zemi vůkol plno dukátů. – Podzim málo pospíchá, lidé jsou ještě v polích (a já velice mám rád zemi prázdnou), a - snad proto – jeřabiny jsou dosud ukryty v lupení, jež mi dnes připadalo houževnatějším a temnějším než kdy jindy (na těchto místech) – snad proto, že teprve dnes jsem očekával, čeho jsem dříve nečekal: Stromy bez listí, pole bez lidí, pokročilejší podzim. Tak asi bývají mnohdy zmateny vlaštovky, jimž jediným kalendářem jest příroda Boží.

(úryvek str. 42)

Ovoce jest nejsličnější, když listí opadává – proto jsem Vám mimoděk řekl, jak se těším na želetavskou silnici a proč. Předevčírem jsem tudy šel, ale už velice zkrásněla. Pole, hvozdy, nebe a věci v nich jsou úchvatny. Všechno to myslí do daleka, ač země jest blíž nežli předtím.

U „Sv. Veroniky“ napadlo již mnoho zlatých lupenů. Jak víte, jest podepřena lipami. Včera jsem tam zavedl malou M., pomodlili jsme se za … a za všechny naše přátele. Obraz Sv. Veroniky jsme pěkně očistili, pokrývku oltářní vytřepali, pavučiny v koutech větévkou obrali.

JAKUB DEML

POUT NA SVATOU HORU (úryvek str. 86, 87)

.Ale abyste lépe porozuměli tomu, co Vám chci říci později, povím Vám příhodu, která se mi stala o rok dřív. V deset hodin v noci přišel ke mně Mistr (Josef Florian) a vyzval mne, abych s ním navštívil našeho společného přítele Josefa. (P. Josef Polák ve Starči) Okamžitě jsem souhlasil, domnívaje se, že z domu vyjdeme ráno. Ne až ráno, ale hned, ještě dnes, pravil Mistr. Také jsem ihned souhlasil, ačkoli jsem nemohl zadržet úsměv. Jak se neusmát, když Mistr byl samý rampouch, nějaké čtyři hodiny už šel ke mně pěšky a teď ještě aspoň tři hodiny máme jít spolu přes hory, lesy a doly k Josefovi! Jak se neusmát, když vichřice lomcovala domem, v komíně byla meluzina, dveře i okenice se třásly, bylo slyšet duté rány, cinkot, vrzání, skřípoty, sníh sekal do okenních skel a hvězdy tuhly mrazem.

Když jsem domácímu pánu (P.J.Ševčík) oznámil, že půjdeme k příteli Josefovi a to hned, upřel na nás oči, zděsil se a povídá:“Blázníte? Dnes by tam ani psa nevyhnal, tady běží zrovna o život!“

Ale my přece šli. Šli jsme déle, než jsme se nadáli, neb jsme i zbloudili. Jistě jen divem jsme se nezabili, neboť jsme ztratili cestu a zatoulali se až na samý okraj lomu a jeho příkrá stěna byla aspoň pět metrů vysoká, to jsme zjistili později, ale poněvadž bylo všecko zaváto sněhem, ničeho jsme nerozeznávali, po jedné známé stráni chodili jsme hodinu sem a tam a nemohli jsme najít les, který přece měl být zrovna před náma. Ano, tak se stává, když na obzoru není světýlka a když ze žádné strany neozve se ani pes, protože je všechno zalezlé i ta krajina jako by byla zalezlá a žije a řádí jen ta fujavice a mráz a kdejaký běs.

JAKUB DEML

Cestou jsem dostal i srdeční záchvat, museli jsme se zastavovat, anebo jít krokem, vyhlídka na zmrznutí nebyla daleká, ale konečně jsme dorazili, a abychom nebořili celý dům, netrhli jsme za zvonec, nýbrž hůlkou zaťukali příteli na okno. Vyskočil jak ten betlémský pastýř, když ho vzbudili, ihned nás poznal, otevřel okno, zase zavřel, potom odemkl domovní dveře a vešli jsme potichu do jeho kaplánky. Kdo nikdy neměl přítele, nepochopí, jaké blaho je v takové návštěvě, jaká sladkost a radost v takovémto setkání. Něco takového budeme prožívat v nebi, dá-li nám to Bůh. Neboť není to možno bez chudoby ducha, bez vědomí: ať mám, co mám, mám od Boha a pro Boha. Není to možno bez lásky k Bohu. A poněvadž láska touží jen po oběti, mám věru co obětovat: Své vinny a nedostatky, byť jen promarněný čas- –

První dojem takového setkání je odpočinek. Nikoli spaní, nýbrž odpočinek. Také naprosto ne nečinnost, nýbrž odpočinek. Jako když pták usedne na strom a spustí křídla. Tato křídla nevisí mrtvolně dolů. Panna Maria zná tento odpočinek: Ve všem hledala jsem odpočinutí. Posilnění. Utvrzení. Je to láska k jistotě. Nešťastný člověk, který nemá této jistoty. Žebrák. Slepý.

Druhého dne, když byli jsme na cestě zase sami, ptám se Mistra: „Proč jsme nemohli čekati do rána, abychom přišli za světla?“ Na to mi odpověděl: “To bychom tam přišli jako jiní lidé! Nic by se nestalo.“

Léta a léta minula a já nezapomněl na toto slovo. Vyjít ze sebe a dávat jiným příležitost, aby také vyšli ze sebe. Aby procitli. Aby vyšli ze stop, které podle hlasatele této doby nikam nevedou. Dlužno někam jít. Jest třeba rychle vstát a jíti do Betléma, ať si tomu říká kdo chce co chce! Nastal čas, kdy se musí jíti napříč! Jen mrtvé ryby plují s proudem.

JAKUB DEML

ZAPOMENUTÉ SVĚTLO (závěr knihy str. 130, 131)

Zezulku pochovali tuto sobotu. Umírala plné čtyři hodiny. Byl jsem při tom. Pomáhal jsem jí umřít. Už nemluvila, ale byla a zůstala až do konce při plném vědomí. Ona se vlastně zadusila, tak jako Pavla Kytlicová: Jako holoubátko. Obličej její měnil podobu, až mne to překvapovalo. Uviděl jsem na něm střídavě podoby jejího otce, její matky a všech jejích sourozenců. A bylo mi dopřáno viděti její oči a ústa, když se loučila se svým mužem a se svými dětmi. Nikdy před tím neviděl jsem ji tak krásnou, neboť v jejím pohledu soustředila se jako v ohnisku všecka bolest a všecka láska: Tak jak slunce, nežli docela zapadne, ještě vyšlehne všemi svými paprsky. A její ústa, ačkoli už neschopná slova, co všechno říkala!

Ten den před sv. Václavem, ve čtvrtek zemřela, o čtyřech hodinách odpoledne a v sobotu jsme ji pochovali. Byl vroucí, slunný den, nad hrobem Pavly Kytlicové ve vrcholku modřínu špačkové tloukli činely svých křídel a zajíkajíce se štěstím, zpívali.

Ale v neděli ráno, když jsem se vracel ze hřbitova a všecko bylo na ranní v kostele, jdu prázdoprázdnou ulicí, jdu podle domu, z něhož před 24 hodinami byli vynesli zesnulou Marii Zezulovou. A ze vrat toho domu vyšel hnědý pes, já čekal, že se na mne rozštěká jako dosud vždy a že mne bude chtít kousnout jako dosud vždy, ale pes neštěká, pes na mne nedoráží, pes se na mne jen tázavě dívá a pes jde za mnou. Já jdu domů a pes jde pořád za mnou. Před potokem se obrátím a povídám mu: Bročku, je mi tě líto, ale se mnou to nebudeš mít lepší. Zapamatuji si tvou dnešní lásku a důvěru. Konečně tedy sám vidíš a naznáváš, že jsem nebyl zbytečnou osobou ve Vašem domě a že vlastně jenom jediný já mohl bych Ti něco říci o smrti, ale to, že za žádným jiným nejdeš v této věci nežli za mnou, je nejsmutnější svědectví, jaké mně kdo může dát. Teprve dnes vidím, že i Ty jsi krásný a že Tvá duše trpí – Ty máš aspoň mne, ale já trpím neskonale víc než Ty a nemám vůbec nikoho.

Brok porozuměl a vrátil se.

JAKUB DEML

CARISSIME, KDE SE TOULÁTE?

Dopisy Jakuba Demla příteli Josefu Ševčíkovi do Babic

JAKUB DEML KORESPONDENCE

K vydání připravily, doprovodné texty, vysvětlivky a ediční poznámky napsaly Šárka Kořínková a Iva Mrázková, předmluva a redakce Daniela Iwashita

(úryvek str. 155,156)

Jakub Deml věnoval svému příteli dvě knihy, Homilie vydané v roce 1907 věnoval zároveň i Aloisi Hlavinkovi, tedy dvěma kněžím, „v jejichž duchovní správě homilie tyto vznikaly a s nimiž jsem se těžce loučil“. Do knihy Cestyvěz z roku 1911 nechal vytisknout dedikaci:

Příteli P. Josefu Ševčíkovi (…), překladateli Sestry Mechtildy Magdeburské, legendy o Sant Menrátovi, posluchači a činiteli svaté Hildegardy a jiných dávných i přítomných mystikův, knihu tuto věnuje Jakub Deml, kněz, jenž by ji byl bez něho musil psáti v lese anebo na ulici.

Druhá z těchto knih vyšla shodou okolností přesně v úmrtní den Josefa Ševčíka a také v ní se zčásti tato smrt odrazila:

Pravil jsem Vám, že exegezi k Cestyvěz mám hotovou v sobě, poněvadž kolik let, aniž bych se staral, kde a kdy toho upotřebím, připravoval jsem se na to … Takže celou tu exegezi napsal jsem potom ve čtyřech dnech – poznáte v ní agonii p. auditora – neb právě v těch dnech jsem to psal, což by bylo nepochopitelno bez dlouhé přípravy dřívější. A právě to umírání a moje zevnější tehdy starosti zavinily, že jsem svůj výklad sv. Hildegardy tak zkrátil a tak zakončil… Onen doslov je agonický…

(Vladimíru Evermondu Balcárkovi, 27. února 1912)

Jakub Deml nezapomene na svého přítele až do konce života. Ještě po desetiletích se v jeho korespondenci posledně citovanému adresátovi, premonstrátu Vladimíru Balcárkovi, budou vzpomínky na Josefa Ševčíka vracet. Pokud Deml Balcárka prosí o modlitby za své drahé, téměř nikdy neopomene zmínit Ševčíka. A dokonce ještě 24. února 1959 Balcárkovi píše: „Ale dnes, na narozeniny Pana auditora P. Josefa Ševčíka jsem si náhle vzpomněl na Vás…“

Ševčíkův skon byl tedy Demlovi nejen impulzem pro několik básnických děl, ale zároveň pro něj znamenal citelnou ztrátu osobní – ztrátu posledního útočiště a posledního ochránce. Svůj tehdejší pocit sugestivně vylíčil o dvacet let později v knize Mé svědectví o Otokaru Březinovi“

Ve svém deníku čtu: V sobotu ráno na sv. Martina 11. XI. 1911 odešel jsem z Jaroměřic a přišel pěšky do Třebíče, odejel jsem ihned vlakem do Velkého Meziříčí. (…) Tak čtu ve svém deníku a jen já vím, co je v těchto řádcích. (…) Jít brzo ráno z města, uprostřed listopadu a na Horácku, když žulové balvany jsou tak obnaženy a pole jsou tak prázdná, všecky obzory tak blízko, hlasy tak bolí, břízy soustředily všechen život do své bělosti, která proti azuru svítí, takže je vidět už z dálky každému člověku až do duše a běda tomu, kdo nemá žádného místa, ani úřadu, ani povolání a nesmí se hlásiti k těm, které miluje, poněvadž vidí, že se za něho stydí – člověk je tak vyřazen, že nemůže dělati, co chce, žádný ho nenajal a nikomu rozumnému ani nenapadne, aby ho najal, leda by tu šel jaký krajánek proti vodě a proti času, a prostor člověku takovému se vyhýbá jako malomocnému, takže lépe by bylo zavříti oči, aby neviděly, co vidí Bůh a takový člověk …

Po tomto odchodu nečeká Jakuba Demla na několik dalších let nic než cesta – bez Josefa Ševčíka, bez Babic a bez zastavení.

JIŘÍ OLIČ

ČTENÍ O JAKUBU DEMLOVI (úryvek str. 153)

V roce 1949 na Svatou Trojici pronáší Jakub Deml v Babicích u Moravských Budějovic poutní kázání, jehož text o 23 stranách je jedním z rukopisů v krabici označené Šlépěje XXVII.

Myslím, že 10. února 1961 zemřel největší básník české literatury XX. věku.

V Tasově dožíval poslední roky života v opuštění, na němž největší zásluhu měl sám: vyžadující stálou pozornost a starostlivost, ale i samotu, klid a svobodu. V Třebíči dožíval poslední dny svého života, tam umíral a zemřel: a věřím a vím, že ne sám, ale v duchovním prostoru, v který se proměnil nemocniční pokoj, s chórem těch, které poznal, oslovil a oslavil velikostí a slávou své lásky, v prostoru právě tak velikém pro pokoru a lítost, které jsou zde asi vždycky, když se uzavírá ta první závora za životem a dílem člověka.

Z archivu knih a výpisků Marty Vechetové